Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

A jsem doma :-)
více  Zavřít popis alba 
  • červen až červenec 2015
  • 99 zobrazení
  • 0
  • 00
Sběr kiwi byl stále plný problémů, což vedlo k postupnému rozpadu našeho velkého týmu. Většina kamarádů zvolila jistější formu výdělku – práci v packhousu (= balírně), která není závislá na počasí ani jiných podobných výmyslech, prostě pracujete jako šrouby 11 hodin denně (resp. nočně, protože všichni dostali práci na nočních směnách, tudíž jsme se začali vídat jen u večeří, kdy my skončili v práci a zbytek vstával).

Při sbírání kiwi byla celkem sranda, není to taková nuda jako v packhousu, kdy jedete jak mašiny. Venku je hezky (pokud zrovna neprší a tudíž se nesbírá), kolem sebe ostatní „sběrači“ (velká část teda Inďáků :-)), občas i s muzikou... Jen pokud byl sad někdy vyšší, pro mě to moc příjemné nebylo. Nejlepší je, když vám kiwi spadne plnou rychlostí přímo na nos, to vážně dokáže vytočit! A nebo po dešti při utrhnutí některého zrádného kiwi se na mě kolikrát v jedné sekundě vylil asi hektolitr vody, přímo do obličeje tak, že jsem toho měla fakt plné kecky! Ale jinak ta možnost, že můžete jíst tolik kiwi, kolik chcete.... a hlavně slaďoučké zlaté kiwi... Mmňááám :-)

Mně se časem poštěstilo a dostala jsem práci v kavárně Beachside Café & Restaurant, což je taková hezká malá restaurace v areálu našeho kempu, přímo na pláži a já to mám asi 10 kroků z našeho apartmá, takže si nestěžuji, kiwi zkrátka šlo stranou a ze mě se stala tak trochu servírka :-) Ze začátku jsem s tím samozřejmě chtěla hned fláknout, protože jsem nepoznala rozdíl mezi cappucinem, latté, normálním „flat white“, moccacinem apod... To byste nevěřili, kolik různých způsobů našlehání mléka existuje... a jak je těžké to natrénovat, ze začátku jsem vždycky byla od hlavy k patě od mléka, než se mi povedla správná konzistence a teplota....a nebo při výrobě milk shakes kolikrát skončilo mléko i na stropě... Ale teď už jsem si naštěstí zvykla a leccos mě nerozhodí. Jako parťáka na směnách mám kuchařku Juliet (z Filipín), se kterou je vážně sranda. Skoro pokaždé dostanu nějaké dobroty, které zrovna připravuje, z 90 % mořské plody, takže sranda. Nejdříve jsem se nad těmi všemi mušlemi dost ošklíbala, myslela jsem, že je v životě nedám do huby, ale nemůžu ji nikdy urazit, takže zkrátka zavírám oči a jím... No a kupodivu to tak hrozné není, kolikrát mi to i chutná :-) Ostatní spolupracovníci jsou také moc fajn, jsme tu jedna taková velká rodina. Nejlepší kiwák, kterého jsem na Zélandu potkala, je bezpochyby majitel celého areálu Shane, který je opravdu super chlap, skoro jako můj taťka :-) Hrozně hodný, pořád nám s něčím pomáhá, za náš fajn apartmán platíme „pár šupů“ (v přepočtu na české to zas pár šupů úplně není, ale na místní poměry parádní cena za takový komfort, který jsem po měsíci ve stanu opravdu potřebovala...a myslím, že ne jen já :-)).

Občas je vtipné, jak zákazníci hádají, odkud jsem, už jsem například byla 2x z Jihoafrické Republiky (což vůbec nechápu :-D), pak z Jižní Ameriky, z Německa, Francie, Švédska... No Czech Republic teda netypnou nikdy :-D Ale pak se vždycky chlubí, že Prahu znají, popř. že už tam dokonce byli a že se jim moc líbilo (většinou to ale vždycky bylo ještě za komunistů :-D).

Maketu – vesnička, ve které už 2 měsíce bydlíme, je opravdu krásná. Tím, jak bydlíme přímo na pláži, mám každé ráno nádherný výhled z balkonu, večer při západu slunce bývá obloha dost často růžová, to zas pozoruju z práce a říkám si, že je to trošku jiný výhled než do zdí Avalonu :-) Jo, tohle mi asi doma bude chybět, procházky po pláži... Už tady není tak velké teplo na koupání, ráno bývá pěkná zima, ale přes den má sluníčko tak velkou sílu, že mi stačí tríčo a kraťasy... Měsíc zpátky jsme se ještě koupali, vlévá se tu řeka do moře, takže byla sranda nechat se unášet proudem řeky přímo pod vlny :-) Na to, že je tu vlastně zima v plném proudu, to není vůbec špatné... :)

Joo a ještě se mi dostalo do rukou video z našeho řádění na traktorech, tak kdybyste se chtěli zasmát :-)https://www.youtube.com/watch?v=B2ztLZqaDM0 Jde to ale přehrát pouze na počítači, mobil ani tablet nefunguje...
více  Zavřít popis alba 
  • jaro 2015
  • 199 zobrazení
  • 0
  • 00
Všechno jednou končí, takže i já musela říct poslední BYE Queenstownu a vyrazit poznávat další místa NZ. Vyzvedli mě Michal s Jakubem a vyrazili jsme přes West Coast do Blenheimu, kde jsme přespali a po ranním šoku, kdy jsem myslela, že mi kluci ujeli (chtěli mi udělat narozeninové překvapení a rozhodli se sehnat nějaký dárek, aniž by se ovšem obtěžovali být se mnou v kontaktu, ve výsledku jsem ale málem měla infarkt :-)) a já tak nebudu schopna stihnout trajekt z Pictonu, jsme se vydali přeplout na severní ostrov. Můj narozeninový den jsme tak částečně strávila na lodi :-) Z Wellingtonu jsme rovnou přejeli do Hastings, kde jsme přespali u Míšových kámošek. Narozeninová party proběhla v česko-maorském stylu :-) Poslední den na cestě jsme se vykoupali v horké řece Kerosene Creek kousek od Rotoruy a poté dorazili do Te Puke, našeho nového „domova“.

Jelikož kiwi zatím ještě není ready na sběr, užíváme si volna a jezdíme po výletech :-) Na Velikonoce jsme vyrazili na Coromandel, kde jsem si připadala jak někde v Karibiku :-) Jelikož jsem ve společnosti Míši a Kuby, pondělnímu nášupu jsem se nevyhnula.... Jen to naštěstí tím rákosem nebo co to bylo tolik nebolelo :-) Mám za sebou také první a určitě poslední Great Walk – Tongariro crossing. Počasí nám sice úplně nepřálo, jelikož jsme Tongariro = sopku celou neviděli ani na chvíli a málem na vrcholu umrzli (já málem ulítla), ale i tak jsme si to užili a máme na co vzpomínat :-)
více  Zavřít popis alba 
  • jaro 2015
  • 106 zobrazení
  • 0
  • 00
V pátek 13. 3. jsme se s Andrej rozloučily s Blenheimem a vyrazily směr Christchurch navštívit naše kamarády. Poprvé (a asi naposled :-)) jsem vyrazila na rugby zápas – místní Crusaders a afričtí Lions. Samozřejmě prd rozumím pravidlům a nechtěla jsem furt otravovat kluky a ptát se, takže jsem to proseděla za neustálého otáčení hlavou za míčem, abych aspoň vypadala, že mě to děsně zajímá :-) Výhru místních jsme samozřejmě patřičně oslavili!

Andrej se rozhodla zůstat v Christchurchi, takže já využila nabídky od Michala, který mě pozval k sobě na farmu do Ashburtonu. Cestou jsme se zajeli podívat do „francouzského“ městečka Akaroa, které je prý nádherné... Při zatažené obloze, větru a občasném poprchávání mi zas až tak úžasné nepřišlo, takže jsme si dali fish & chips a jeli zpátky... Ty zatáčky k pobřeží nám/mi za to určitě stály! :-) U Míši na farmě jsem si to fakt užila, uprostřed ohrad, s 650 kravčama a jinak kde nic tu nic... Dokonce jsem si i chvíli vyzkoušela dojení (přesněji odpolední dojení, ranní probíhalo v 5 h ráno, to jsem měla hlubokou půlnoc). Kluci jsou fakt hustý, všechny holky podojí za 1,5 hod jen ve dvou! No popravdě to byl zvláštní pocit čekat, kdy mi přistane za krkem hovínko :-) Ale Míša mi řekl, že ony vycítí dobrého člověka a toho neposerou, tudíž asi vycítily správně a já sprchu nedostala! :-D Takže mám za sebou první zážitek z dojení a také v jízdě na krosce, z které jsem dokonce téměř dosáhla na zem! :-)

Po pohodičce na farmě jsem se vydala rozloučit s Queenstownem. Jediný malý háček byl v tom, že jsem byla bez pasu (kvůli prodloužení víz byl na imigračním), takže v party městě jsem si ani pořádně nemohla dopřát pivo a ani mě nepustili do mojí nejoblíbenější hospody. Bydlela jsem u kámošů, kteří mi vyvařovali indickou kuchyni, takže jsem se opravdu špatně neměla. Jen si zvyknout na to jejich mlaskání při jídle a to, že všechno jí rukami a společně z jedné misky....No po první společné večeři, kdy si asi nemohli nevšimnout mého výrazu, jsem dostávala vždy svojí privátní misku a lžičku :-) Vyrazili jsme i na výlet do studentského městečka Dunedinu a na Maoraki Boulder Beach, kde to bylo nádherné. Také jsem se rozloučila s Marťou, který odlétá po roce domů.
více  Zavřít popis alba 
  • březen až duben 2015
  • 83 zobrazení
  • 0
  • 00
Na konci ledna jsme si s Andrej řekly, že práce už bylo pro tu chvíli dost, a vydaly jsme se s pár kamarády na naši oblíbenou Takaka Hill, kde se konal jeden z nejznámějších festivalů NZ Luminate. Festival byl na 8 dní, my ale měli rozum a přijeli tam až 3. den. Přeci jen, tolik dní bez pořádné sprchy, jen ve stanu.... No pravý backpacker se ze mě ani po 10 měsících nestal, stále dávám přednost komfortu :) I přes 2 dny plné deště jsme si festival užili, já potkala spousty starých známých z Queenstownu, Christchurche, no prostě bylo to moc fajn :-)

Po festivalu jsme se přesunuli do malé vesničky Marahau, kde se k nám připojili Andrej kamarádi, s kterými jsem se seznámila o Vánocích, a vyrazili jsme na 3-denní kajakování po Abel Tasman National parku, což byl opravdu skvělý nápad :-) Občas tedy nebylo úplné teplo jako v Dominikáně, ale zbytek stál za to :-) Jen první den při skládání (doslova rvaní) všech věcí do kajaku jsme s Andrej byly celkem zoufalé, ale nakonec se nám vše podařilo do 3 malých dírek narvat (ať žijí služby Inge Tour a Vltava!!). Jeden den jsme měli tak velké vlny, že jsme z toho s Andrej byly ze začátku dost vykulené (i já - zkušený vodák :-D), ale nakonec jsme si na to zvykly a byla to vážně sranda, jen jsme pak večer byli všichni trošku unavení z toho neustálého pádlování proti větru a nebezpečně vypadajícím skálám. Všechny ty krásné pláže, tulení miminka, na které jsme koukali z neuvěřitelné blízkosti....No prostě paráda :-) Jen jsme nesměli nikde v kempech nechávat odpadky, takže si dovedete představit, jak naše kajaky ke konci vypadaly...

Všechna sranda jednou končí, takže po "prázdninách" jsme se přesunuly opět do Blenheimu na vinice, kde držíme doteď :-) Z připevňování sítí jsme povýšily na traktoristky, takže si to fakt užíváme :) Občas při práci dostaneme švestičky, jablka, Nashi (jablko-hrušky), plnou krabici zeleniny, vše přímo ze zahrádek :) Sítě se tu na víno připevňují z důvodu velkého množství ptáků, kterým hrozny moc chutnají. A nejen jim... :-) Kromě sítí má ještě většina vinařů nainstalovaná taková děla, která jednou za čas vystřelí a to by mi praskly uši! a umělé dravé ptáky, kteří lítají nad vinicemi. To byste nevěřily, jak některé napodobeniny vypadají reálně! Skvělý job, který bych tu chtěla mít (a myslím, že je snem každého kluka :-D), je každodenní jízda na motorce/čtyřkolce po vše vinicích a střílení z pistole do vzduchu... Mít takovou zábavu a ještě být za to placená, no kdo by to nechtěl dělat :-) My s Andrej tedy sítě "nahazujeme" na jednotlivé řady s vínem a "german gang" pak sítě spojuje, aby se ptáci nedostali dovnitř. Občas jim i my pomáháme a to si pak připadáme jak za války, každou chvíli rány z děla a do toho všude kolem němčina :-)
více  Zavřít popis alba 
  • zima 2014/2015
  • 868 zobrazení
  • 0
  • 00
Tak a další měsíc na Zélandu v ři*ce :-)

V Nelsonu se mi práci nedařilo najít, ale naštěstí jsem se seznámila s Julienem (Francie), který měl stejný problém ale více štěstí a sehnal práci nám oběma v malé vesničce Riwaka nedaleko Motueky. Samozřejmě jsem neváhala a vyrazila s ním, i když se mi moc nechtělo opouštět zázemí Paradisa a nové kamarády. V Riwace byla popravdě trochu nuda, bez auta jsme byli odříznutí od civilizace, naši jediní spolubydlící byli trošku zvláštní kluci z Tongy, kteří byli stále někde zalezlí a nekomunikativní. Pracovní náplň spočívala v lezení po žebříku, s kterým jsem ze začátku trošku bojovala, byl na mě až moc vysoký :) a v otrhávání přebytečných jablek. To byste nevěřili, kolik jich na jednom stromě/větvi může vyrůst! Doma si vážíme každého jablíčka a tady se toho musí tolik vyhodit! Po 14-ti dnech práce skončila a já byla ráda, že se můžu vrátit zpátky do Paradisa do Nelsonu a strávit tam Vánoce. Julien se nakonec rozhodl jet se mnou.

Paradiso praskalo ve švech, samozřejmě opět většina hostů německé národnosti, čímž už to fakt přestávalo být vtipné. My ostatní "normální" jsme se tím pádem snažili držet pospolu. Díky tomu jsem se seznámila s Andrej (česko-britka :)), Killianem (Irsko), Sebastianem (Němec, který ale sám své krajany také moc neměl rád :-) ), Samim (Indie), Jenny (Německo - další světlá výjimka :-) ) + Shane (Irsko). Tahle parta bylo to nejlepší, co jsem si na strávení Vánoc mohla přát, byla s nimi fakt sranda! 25. 12. jsem si udělali bramborový salát s karbanátky (kapr bohužel/bohudík nebyl).

30. 12. jsme se vypravili na 4-denní festival Twisted Frequency. Místo bylo úúúžasné, trošku něco jiného, než jsem zvyklá od nás, žádné fronty, lidí tak akorát, spousty místa... a krásná příroda Abel Tasman National Parku. Po celé 4 dny se tam neprodával žádný alkohol, takže opravdu trošku odlišné od našich zvyků :))) Silvestr nám celý propršel, tudíž jsme ho strávily s Andrej ve stanu podpíráním tyčí, aby je vítr nezlomil, to byla fakt síla! Ale přežil stan i my... Odpoledne jsme už všichni trošku začínali propadat panice, kdy jsme nechtěli trávit Nový rok ve stanu. Kolem 18 hodiny jsme ale ve stanu pocítily neobvyklé teplo a v tu chvíli začali všichni pískat, troubit a vylézat ze svých příbytků. To bylo úžasné, jak s prvními slunečními paprsky se rázem všem změnila nálada... Takže řádná oslava příchodu nového roku byla zachráněna :)

Po vánočních radovánkách návrat do reality. Bez práce nejsou koláče, takže jsme si opět museli najít práci, abychom vánoční výdaje trošku vyrovnali... S Julienem a Andrej jsme se přesunuli do Seddonu (kousek od Blenheimu) pracovat na vinicích. Popravdě, dřina jako blázen! Už teď nemám ráda Pinot Noir, má takové blbé větvičky, s kterými je doslova přilepené na lankách, které musím zvedat, někdy je to opravdu boj kdo z koho! V těch Bobulích to vše vypadá tak hezky :)))) Jinak jsem měla opravdu štěstí, Andrej umí báječně vařit a ještě ji to baví! :) Takže se mááááám jako královna :)
více  Zavřít popis alba 
  • prosinec 2014 až leden 2015
  • 119 zobrazení
  • 0
  • 00
Téměř po půl roce v Queenstownu jsem vše opustila (i Marťu, který se rozhodl pokračovat ve své super našlápnuté kariéře v Hiltonu :)) a přesunula se sama samotinká na sever jižního ostrova do krásného slunného městečka Nelson. Hlavním důvodem bylo samozřejmě nesrovnatelně teplejší počasí. Svítí tu sluníčko, nepotřebuji bundu, přes den se rochním pod palmami v houpací síti vedle bazénu, večer sedím ve venkovní vířivce asi s miliardou Němců (pravda, ti mi to tu trochu kazí, mohlo by jich být o něco méně), moře za bukem.... Město je také moc pěkné... No opravdu krása, dokonce momentálně bydlím v hostelu s názvem Paradiso :) Jen s prací je to horší, nic moc tu není... a zájemců o práci tuny... Takže uvidím, jak se to vyvrbí...

Fotky jsou tak nějak všehochuť. Prvních pár fotek je o něco starších, ze super "retro" foťáku mých spolubydlících :) Pár fotek z výletu v Mt. Aspiring parku, kam jsme s Marťou vyrazili autobusem a pak na super rychlém člunu zvaném Jet Boat :), který měl chvílemi rychlost větší než světlo (aspoň mi to tak připadalo, hlavně, když jsme občas ve smyku přiblížili snad 5 cm ke skálám). Ovšem největší prča byla, když s námi dělal otočky 360°, to jsme byli všichni jak malé děti - ještě, ještě :) A příroda opravdu krásná, počasí sice nebylo úplně ideální, sluníčko se před námi dost schovávalo, ale i tak to bylo prostě nepopsatelně beautiful. Opět velmi známé místo z Pána Prstenů (pro znalce :)) a z natáčení spousty reklam pro zahraniční klienty (včetně čokolády Milky!!)

Pár fotek z našeho VIP užívání v Hiltonu :), moje rozlučková párty, rozlučková večeře a moje nová ozdoba :) Musela jsem přeci jen Luci dohnat :) Rozlučková večeře byla moc fajn, jen jsem moc neodhadla počet lidí a počet brambor, ještě že dorazila velká pomoc - Gabča a její kámoš Martin. A byla opravdu sranda. Jeden z mých nových spolubydlících Igor a jeho kamarádi z Brazílie si vychvalovali, jak je ta naše čeština hezká. Otočili se na Gabču, ať mi něco říká v češtině... A ona se na mě tak vtipně podívala a řekla mi - To jsou ale idioti, co? No, v tu ráno jsem smíchy vycvrnkla na zem mléko, které jsem zrovna držela v ruce :) a oni vůbec netušili, která bije :)

Jelikož Olda nám jako auto dosloužil, rozhodla jsem se odmítnout příšerně dlouhé cestování autobusem a zvolila variantu "relocation car". Za 1 $ jsem převezla jedno fáro do Christchurche, kde jsem strávila 2 noci u kamarádů a další (mimochodem ještě lepší) fáro do Nelsonu za další doláč :) Ať žije NZ, zajímalo by mě, jestli takovýhle byznys existuje i u nás! Pokud by totiž existoval, určitě by na tom Češi začali brzy vydělávat... Funguje to tak, že půjčovna aut potřebuje dostat určité auto z bodu B (kam ho zavezl turista) zpět do bodu A, tak ho nabídne za směšnou částku, já měla to štěstí, že se mi obě auta podařilo sehnat i s plnou free nádrží, která mi do cílových destinací bohatě stačila :) Jen jsem si raději připlatila neomezené pojištění za pár doláčů a bylo. Takže jsem se svezla super auty, zastavila, kde se mi zlíbilo a ještě neutratila téměř nic :) Do Christchurche jsem vzala 2 francouzské stopaře, do Nelsonu jednoho kamaráda, takže jsem se ani trochu nenudila :)
více  Zavřít popis alba 
  • podzim 2014
  • 201 zobrazení
  • 0
  • 00
Jakmile jsem skončila pracovat, vydala jsem se cestovat po jižním ostrově. Připojila jsem se k Seanovi (mému britskému spolupracovníkovi z Hiltonu, který skončil ve stejný den jako já) a Arnaudovi (jeho francouzskému kámošovi). Toto mezinárodní složení bylo vtipné a to hlavně ze začátku, než jsme se naučili jeden druhému rozumět. Pak že mají Češi silný přízvuk, na Arnauda jsem neměla, kolikrát mi přišlo, že mluví francouzsky a ne anglicky. No a nám Sean taky občas nerozuměl, i když jsme si s Aurnaudem rozuměli, no prostě sranda... Asi si říkáte, co mě to napadlo, vyrazit jen s 2 kluky... Samozřejmě byly chvíle, kdy jsme se chtěli navzájem pozabíjet, ale ponorka padne asi na každého spolucestujícího, pokud spolu lidé tráví 24 hodin denně. Po shrnutí celého výletu však situaci hodnotím velmi kladně, měla jsem se moc dobře. Kluci pokaždé vařili, na mě vždy zbylo jen umytí pár kousků nádobí. Ze začátku jsem se snažila pomáhat, ale kluci vše vždy uměli a věděli líp, tak jsem se po pár komentářích přestala zajímat, vždy jsem jen počkala, až dostanu plný talíř těstovin nebo steaků, které byly skoro každý den. A hygienu jsem samozřejmě také řešit nemohla, takže jsem někdy musela zavírat oči hodně moc... Asi největší zážitek mám z parkoviště přímo uprostřed centra Pictonu, kdy kluci začali vařit na férovku přímo vedle auta, to jsem si připadala opravdu jako chudý pocestný, když po nás lidé pokukovali. Do toho tam ještě Arnaud zahlédl staré známe kamarády (francouzské backpackery), kteří si také vařili oběd o pár parkovacích míst dále. Takže na sebe samozřejmě začali hulákat a tím přilákali ještě větší pozornost kolemjdoucích.

Naše trasa vedla z Queenstownu směrem severozápad - West Coast, přes Wanaku, Mount Aspiring National Park (3. největší národní park na NZ), ledovce Fox Glacier a Franz Josef, Hokitika, Greymouth (původní důlní města). Celá cesta vedla v nádherné divočině, z jedné strany moře, z druhé hory (Alpy), vesnice byly od sebe vzdálené dobrých 50 km. Lidé tu opravdu žijí jinak, odkázáni sami na sebe. Já sama dávám přednost životu na vesnici před přelidněným městem, tady už bych si to však hodně rozmýšlela. V průvodci jsem četla, že na tomto západním pobřeží žijí jen staní chlapi a statečné ženy, no něco na tom asi bude :)

Sever jižního ostrova byl nádherný, konečně bylo opravdové teplo, spousty pláží, no něco pro mě! :) Poprvé jsem vyzkoušela kajak na moři, špatné to nebylo, ale nedalo se soulodit a hlavně nebylo moc s kým, takže Vltava je Vltava. A hlavně jsem dělala háčka Arnaudovi, který byl chytrý jak rádio, takže jsem při první zastávce na souši usoudila, že nikoho jiného než Luci za kormidelníka nevydýchám, kluky jsem nechala jet spolu a vzala si single kajak a byla svým pánem mezi vlnkami a tuleni :)

Na východním pobřeží nás čekalo spousty tuleňů a velryby. U městečka Kaikoura je moře hodně hluboké, proto tu žijí velryby - přesněji velrybáci (holky jsou v teplejších mělčích vodách u Samoy :)). Nakonec jsme se rozhodli pro pozorování velryb z letadla. Výhledy byly opravdu úžasné, jen se mi po pár prvních prudkých zatáčkách a točeních kolem jedné velryby začalo dělat celkem blbě, takže jsem nakonec byla ráda, že ten let byl "jen" 45 minut. V Christchurchi jsem navštívili naše kamarády z Hiltonu, nakonec se s námi (včetně jejich dalších spolubydlících) vydali k jezeru Tekapo a na Mt. Cook. Mt. Cook je opravdu nádherný, podle původního plánu jsme měli vyšlápnout track na horskou chatu, přespat tam a druhý den jít zpět, jenže napadl nový sníh, takže bez potřebného vybavení a zkušeností nás tam nepustili. Bohužel... Ale i tak jsme měli krásné výhledy. Poslední zastávkou byla Omarama (další řiťka :)), kde jsme navštívili jednu Arnaudovo "kamarádku" :)

Ještě na závěr, abych uvedla nějaké rozdíly v životě backpackera NZ vs. CZ, tak například je tu tedy o dost větší kláda v noci, takže teplý spacák se rozhodně hodí i v létě. A poté ptáčci tu zpívají tak silně a nahlas, že mě pokaždé ráno vzbudili, samozřejmě mi to ale vůbec nevadilo. A kempy tedy mají opravdu vybavené, všechna čest, jen si za to musíte zaplatit. Mimo kempy se stanovat nesmí, hrozí velká pokuta, naše kluky to samozřejmě neodradilo, jen já byla občas v nervech... Jednou jsme například kempovali u řeky uprostřed lesa, dáááleko od civilizace. Bylo to tam nádherné, to neříkám, hlavně ráno... ale během večera, kdy kluci vyrazili pro něco do auta (do kopce k cestě) a mě nechali sedět u vody u stanu a já po chvíli začala slyšet šustění v křoví, které se samozřejmě začalo přibližovat... a při představě, že jsme opravdu uprostřed divočiny a že tam může být cokoliv, jsem nevydržela čekat (i když jsem se opravdu snažila a přesvědčovala, že to nic není, jen nějaký pták nebo něco), vzala nohy na ramena a rychlostí blesku jsem vyběhla kopec rovnou za klukama. Ti ze mě samozřejmě měli druhé Vánoce... A vylézání v noci pro potřeby čůrání, no měla jsem bobříka odvahy skoro každý den...

Naše každodenní motto - It is a lovely day today... A že jsme měli opravdu štěstí na počasí :)
více  Zavřít popis alba 
  • listopad 2014
  • 215 zobrazení
  • 0
  • 00
V pátek jsem slavnostně ukončila můj pracovní poměr a zítra se vydávám poznávat další místa jižního ostrova :)))

V tomto albu je takový mix všeho, co jsem tu za poslední měsíc zažila či protrpěla :) Jen pár informací, abyste byli v obraze... Náš Olda (auto) nám dosloužil už nadobro, takže jsme bez auta, čímž mi nastal problém při balení věcí, zatím netuším, jak se vším budu cestovat bez jistoty úložného prostoru v kufru auta... No zatím nevadí, vyřeším vše, až taková situace nastane...

Počasí se tu zatím střídá tak, že jeden den je pravé léto na opalování a koupání, druhý den pomalu vytahuji zimní bundu, dokonce tu minulý týden ještě na horách sněžilo... Z Hiltonu skoro všichni, s kterými jsem nastupovala, postupně odcházejí a opouští Queenstown, takže jsem se rozhodla, že je budu následovat. Každý měsíc se pořádá pro všechny zaměstnance tzv. Team celebration party, pokaždé to pořádá jiné oddělení. Normálně mě takovéto akce nelákají, ale je to vždy v rámci pracovní doby a vždy s občerstvením, takže proč si nezpestřit nudný pracovní den touto formou :) Tento měsíc vše pořádal housekeeping, takže si představte mě, jak musím jít před všechny zaměstnance a ukazovat jim, jak se z ručníků dělají labutě. Zrovna jsem měla výjimečně půjčené o číslo větší kalhoty, takže jsem vypadala ještě hůř, než normálně...a do toho rudá až za ušima...a to do slova, kdo mě zná, ví, jak vypadám, když se stydím nebo jsem ve stresu :))) No každopádně přežila jsem to a všichni byli spokojení... Jako by toho nebylo málo, na konci se losovaly lístečky, které jsme si předtím nakoupili (na podporu rakoviny prsu). Z celkem 3 výher já vyhrála 2!!! Nikdy nic nevyhraju a tady jsem dopředu musela jít ještě 2x a všichni se smáli a nevěřícně koukali!! :) Jednou jsem se ještě s 2 kolegy z našeho oddělení účastnila natáčení nějaké promo materiálu pro hotel, naštěstí jsme byli spíše jako komparz, i když tedy mě samozřejmě, jako tu nejmenší, strčili úplně dopředu vedle managementu!!! Občas jsem vypomáhala i ve Food & Beverage, při snídaních (vstávačka v 4:30!!) a konferencích, což mě tedy bavilo mnohem víc než šúrování, ale co nadělám. A co jsme všechno pak mohli sníst, takové snídaně!!! :)

Jinak ve svém volném čase :) občas zajdu na véču, občas si véču uděláme, jako třeba barbeque u jezera - jsou tu k dispozici zdarma plotýnky na plyn, stačí si přinést maso či cokoliv jiného a pak stačí jen zmáčknout čudlík a můžete grilovat... a prostředí je opravdu hezké, pokud nefouká :) Také jsme byli vyzkoušet led v místní Ski Areně, doteď mám odřeniny na nohou. Tady totiž asi neznají holčičí brusle nebo nevím, ale vyfasovali jsme všichni klučičí hokejové brusle - bez zoubků, takže to pro mě ze začátku byl docela boj si na to zvyknout... Ale sranda byla i tak :) Marťa byl pozván od svého šéfa na večeři do hlavní restaurace Hiltonu - Wakatipu Grill na večeři...A byl tak hodný, že mě vzal s sebou :) takže jsem měla večeři jako král :) Dostali jsme 4 předkrmy, hlavní jídlo a dezert. Mně samozřejmě bylo ze začátku blbé to fotit - jak pravý Čech... ale když nám Pan Kuchař přinesl druhý předkrm na stůl, šly veškeré blbé pocity stranou a začala jsem fotit, takže se níže můžete podívat, jak jsme si dávali do nosu. Jen jsem měla nějak přenastavený mobil, takže fotky jsou dost nekvalitní :-/ Ale myslím, že pro představu to stačí, myslím, že Pohlreich by čuměl :-) První chybějící předkrm byl tatarák z lososa, bylinkový salát, citronový krém, crostini, kaviár, zbytek máte níže do detailu popsané (některé názvy jsem ani neznala :)) a bylo to fakt famóóóózní. Luci, to by jsi si pošmákla :) Teď v pátek jsme se vydali na Halloween party, nejdříve na soukromou ke kamarádům domů, poté do města...a skoro všichni byli v kostýmech, občas jsem se fakt až bála... A mě se nejvíc bála Eunice, vůbec se mnou nechtěla mluvit :-))) No po pravdě, já se sebe taky ze začátku dost bála, když jsem se viděla v zrcadle...
více  Zavřít popis alba 
  • září až listopad 2014
  • 447 zobrazení
  • 0
  • 00
Milford Sound (v maorštině Piopiotahi) je jedním z nejhezčích míst NZ, turisty nejvíce navštěvované místo NZ, takže jsme se s Eunice rozhodly, že se tam musíme vydat a zjistit, kolik je na tom pravdy. Nakonec se k nám přidalo ještě pár dalších kamarádů z práce, takže jsme si půjčili trošku větší auto a vyrazili na výlet. Vstávat v 5:30, když mám volno, to byl teda nápad!! :-) Necelých 300 km jsme zvládli za cca 5 hodin, se zastávkou v městečku Te Anau, které bylo tak nějak poslední civilizací před putováním v pustině :) Pustina to byla ale opravdu krásná, i pro řidiče... Cesta končila přímo v Milford Sound, kde jsme zabrali lavičky a pěkně jako správní turisté posvačili svoje zásoby (někdo měl toasty, někdo například mrkev :)). Milford Sound je součást Fiordland National Parku a je rovněž zapsán na seznamu světového dědictví. Plavba na lodi trvala necelé 2 hodinky a teda docela nás to ofoukalo. Když jsme se přiblížili k "širému moři", začala pro nás velká sranda, protože jsme se nestačili držet zábradlí, jak byly veliké vlny, fakt to bylo hustýýýý. Jen pro můj žaludek to později zas až tak velká sranda nebyla, v kombinaci s požitím kafe těsně před vlnobitím mi jaksi nebylo úplně dobře. Ale i tak jsem si to užila a myslím, že ne jen já :) A výsledek? Milford Sound je opravdu nááádherné místo :)

Eunice vytvořila super videjko :)http://magis.to/eC5_DVJOGANwPnAEDmEwCXp3
více  Zavřít popis alba 
  • říjen 2014
  • 139 zobrazení
  • 1
  • 00
Rozhodli jsme se pro výlet na nejjižnější část jižního ostrova - "město" Bluff. Vyrazila jsem s kolegy z práce, ještě pořád jich nemám dost, přestože s nimi trávím téměř každý den :))) Cesta byla pro mě celkem dlouhá, kluci nemají zrovna velké auto, takže velice pohodlné místo uprostřed jsem jako druhá nejmenší osoba střídavě sdílela s Ines. Kluci se samozřejmě skoro pořád bavili tím jejich srandovním jazykem punjabi (přijde mi, že používají jen samé r, b a d), i když nám slíbili, že bude převažovat angličtina, čímž mě občas docela rozčilovali, protože se neustále něčemu smáli... Po cca 200 km jsme konečně dorazili na místo. Bluff je opravdu "řiť" světa, až tak to musím říct, připadala jsem si tam jak někde na Divokém západě :) Jelikož se mi chtělo dost nutně čůrat, rozhodla jsem se využít zastávky na "benzínce", kde jsme se ptali, kudy se dostaneme k našemu cíli. A milá paní pumpařka nám s úsměvem oznámila (mimochodem taky vypadala jako z doby raz dva), že máme dál pokračovat a na místo jednoduše dorazíme, že cesta dál nevede. Zážitek z návštěvy záchodu vám radši popisovat nebudu, kdyby to nebylo tak akutní, rozhodně bych to neabsolvovala! Stirling point (podle kapitána Williama Stirlinga), jak se nejjižnější místo jmenuje, jsme našli opravdu jednoduše. Zde nastalo hromadné focení všech a všeho a to nejméně stokrát z různých úhlů, Ines s sebou měla Go Pro Cameru, takže fotila snad úplně všechno... A kluky to samozřejmě hrozně bavilo, já si to focení vyloženě užívala!! :)

Kluci uvařili pro všechny indický oběd, na který jsem se moc těšila. Našli jsme jedno hezké místo u moře, tak jsme se do něj hned pustili. Jen mě trošku zaskočila věta - Musíte to ochutnat přesně tak, jak to jíme doma, takže jsme nevzali žádné příbory. To znamenalo, že pokud jsem chtěla jíst (a že jsem už měla fakt veliký hlad), musela jsem jíst s ostatními z jedné krabice a nabírat tu kejdu rukama!!! Bylo to ale opravdu moc dobré (jak jinak než kari, ovšem jiné, než jsem chutnala doma v Everestu :), a k tomu indický chleba - podle mě to nebyl chleba ale placky :)), takže jsem špinavé ruce moje i ostatních brzy přestala řešit. Pusa mě začala dost dobře pálit až ke konci, ale podle kluků to vůbec pálivé nebylo, že to kvůli nám moc nekořenili... Jen to kari jsem z rukou cítila ještě druhý den... Po obědě Ines vytáhla brambůrky, do kterých jsme se pustili, jen Prince (ten v turbanu) to po chvíli vyplivl a my s Ines se divily, co se děje. Kluci nám vysvětlili, že jsme mu neřekly, že je to s příchutí kuřete a on že nejí maso!!! No určitě v těch brambůrkách nic z opravdového kuřete není, ale tak když má tu svojí kultůru....

Jelikož v Bluffu nic jiného k vidění nebylo, vyrazili jsme do Invercagillu v domnění, že aspoň zde uvidíme něco víc. Ve výsledku toto město sice bylo větší než Bluff, ale pro mě pořád vesnice s jednou hlavní ulicí, kde nic, tu nic. Zašli jsme se podívat do zahrad, kde bylo spousty krásných kytiček, většina z nich ale ještě nevykvetlých... V muzeu Southland Museum & Art Gallery bylo všechno možné, od "ještěrek" Tuatara po obrazy, kameny, motorkyyy :) Včetně samotné JAWY, to jsem čubrněla. No a večer jsem byla zase zpátky v civilizaci a v realitě :)
více  Zavřít popis alba 
  • září 2014
  • 83 zobrazení
  • 0
  • 00
U vás pomalu končí léto, tady KONEČNĚ začíná být teplo, zatím teda jen přes den, ale i tak mám radost. Hory jsem si popravdě neužila tak, jak jsem si představovala, než jsem dorazila do Queenstownu, jelikož např. 1-denní skipass tu stojí 100 dolarů (1700 Kč!!!), takže jsem každý volný den na horách rozhodně nestrávila, miliony opravdu nevydělávám. Už skutečně chápu, proč se Queenstownu říká město boháčů. Blízko města jsou 2 areály - Coronet Peak a Remarkables. Na Coronet Peak jsem se vydala s mezinárodní výpravou - Španělsko, Německo, Francie, UK a já :), tak to byla sranda. Hlavně rozumět klukovi, který mi přišlo, že občas nepoužíval angličtinu, ale frangličtinu, přízvuk měl opravdu příšerně francouzský. Ale užila jsem si to tam moc, jelikož to byl můj první výlet na hory...a po zimě v ČR, kdy jsem na horách nebyla ani jednou, jsem měla opravdu snb absťák :) Areál byl fajn, jen tedy nechápu, proč na všech lanovkách nemají ty "tyčky" na snowboard/lyže (a to ve všech areálech), cesta nahoru pro mě tak vždy ke konci dne byla utrpení, jelikož se snb na jedné noze celkem "pronese". Ale vše ostatní bylo awesome :) Při zpáteční cestě jsme se jeli podívat do Skippers Canyonu. Raul (řidič) prohlásil, že se tam prostě musíme podívat, když máme půjčené tak super auto i s řetězy. Turisti za to dávají 150 dolarů, aby se tam mohli jet podívat s džípem, tak my to budem mít zadarmo. No, trošku mě zarazila cedule na začátku cesty, kde bylo napsáno, že dalších 6 km není možnost otočení a že auta z půjčoven nebývají na tuto cestu pojištěna. No klukům to nevadilo, prý se nemůže nic stát, tak jsme vyrazili. Výhledy byly opravdu úžasné, jen teda občas mě mrazilo, protože cesta byla místy dost úzka a zmrzlá...a ten sráz dolů, no nikdo by pád stoprocentně nepřežil. Jako by tohle nestačilo, potkali jsme v "protisměru" 5 džípů s turisty (kteří za to zaplatili ty nekřesťanský peníze :)), v tu chvíli jsem myslela, že to nemůžeme přežít, protože couvat nepřicházelo v úvahu. Naštěstí Bůh stál při nás a zrovna v tomto místě byla cesta o něco širší, takže se nám podařilo drobným manévrováním za úplného ticha vyhnout, řidiči na nás koukali jako na blázny. No myslím, že po tomto zážitku si oddychli všichni včetně doposud suverénního řidiče. No ale výlet to byl pěkný :) Na další radovánky jsem se vydala do Wanaky, kde se ke mě přidala stará známá parta z Christchurche - Tanja a spol. U Wanaky je ski areál Cadrona. V době, kdy jsme tam však přijeli (na 2 dny), bylo špatné počasí, čímž areál na tyto 2 dny zavřeli!!! Takže jsme čas strávili hraním pingpongu s ostatními v Holiday Parku ve Wanace, no fakt super :)))) Na Cadronu jsem se pak ale ještě vydala znovu - s Nicole (Tanji kamarádkou z Německa, která sem přijela na měsíc na prázdniny) a Simonem, naším kámošem z Queenstownu. Tentokrát bylo počasí úžasné, takže jsme si to opravdu užili. Ještě se chystám ozkoušet Remarkables, na které čubrním každý den v práci, tak uvidím, jestli mi to vyjde. Vždy totiž dostanu dny off, když ostatní musí do práce a naopak, tak je dost těžké vše zkoordinovat. Fotky z hor mám jen svoje z mobilu, stále čekám, až obdržím i nějaké foťákové, tak je sem pak ještě přidám :))

Ani mi to nepřijde, ale už mám za sebou 2 měsíce v Hiltonu, čas tu utíká hrozně rychle... Od tohoto týdne mám přesunuté pracoviště - z apartmánu do pokojů v Hiltonu, což se mi vůbec nelíbí. Mám slíbeno, že po 2 - 3 týdnech můžu zpátky do apartmánů, tak uvidíme. Prý chtějí, abych byla flexibilní a uměla všechno, když budou v budoucnu potřebovat. V Hiltonu se mi nelíbí, protože pracuji sama, nejsme v týmech, takže téměř celý den nemám na koho promluvit, když tedy nepočítám hosty. Ti, co tráví čas na pokoji a přitom chtějí uklidit, mě teda nebaví, protože je mi to vždy dost nepříjemné, nevím, co uklízet dřív, vždy mi přijde, že mě hrozně pozorují, čímž okamžitě znervózním a zrudnu. Pak se mě každý ptá, jestli jsem v pořádku! Apartmány jsou prostě lepší, i když občas jsem také měla dost :) Např. když jsem byla v týmu s jedním japonským klukem, který skoro vůbec neumí anglicky. Je hrozně rychlý, furt lítal z místa na místo, všechno hrozně rychle (něco pro mě :)), ale ne pořádně, takže jsem ho musela párkrát zastavit a vysvětlit, že obzvláště, když uklízíme VIP pokoj, musí to uklidit/vyleštit pořádně. A on na všechno odpověděl - thank you nebo sorry, i když jsem mu občas dost tvrdě oznámila, že to dělá blbě. A on mi za to vždycky poděkoval. Vím, že za to nemůže, že je to jejich povaha, ale teda pracovat s ním týden v kuse, tak ho asi uškrtím! :) Už mám i malou zkušenost z F&B, kdy jsme pomáhala obsluhovat při jednom banquetu. Uniforma mi vyloženě sedla, nejmenší velikost, ale stejně jsem vypadala jak voják, hrůza, ze začátku jsem odmítala vylézat mezi hosty. Jinak tedy pracuji v průměru 5 dní v týdnu, většinou tak 7 hodin, což je fajn. Občas se mi stane nějaká veselá příhoda, např. zapomenu ráno zhasnout světla, takže večer musím shánět někoho s kabely a autem... Máme tak nějak zakázáno používat jiný jazyk než angličtinu, ale občas se to prostě nedá, pár Čechů v hotelu pracuje, někteří se mnou v housekeepingu. Vtipná Míša mě občas dokáže fakt rozesmát, např. když při vstupu do jídelny z plna hrdla prohlásí: "Ty vole párky k vobědu!!!" (Měli jsme hotdogy, kiwáci jsou celkem úchylní na fast foody, takže máme dost často hamgurgery, fish and chips, pizzu, nachos apod.). Každé ráno máme před zahájením pracovního procesu briefing, kde se dozvídáme, co nás přes den čeká, občas se této akce kromě supervisorů účastní i vedení - naše šéfka, která je trošku širších rozměrů. Míša při objevení její přítomnosti na briefingu prohlásila: "A jeje, hroch je tady!" Já se začala smát na celé kolo a nikdo nechápal :) Proto musíme mluvit anglicky, abychom nemohli nikoho pomlouvat :)))

Jinak doma se nám trochu "zaktualizovali" spolubydlící, odstěhovala se největší bordelářka z karavanu, tak pevně věřím, že to teď bude lepší, najednou je v obýváku spousty místa :). Hlučný a sobecký holkař James je taky fuč, ještě aby se přesunul pryč ten "divný" Rus a budu mít klid :) Moje nová spolubydlící Roya (z Kalifornie) je moc fajn, jelikož moc času doma netráví, přes den v práci a většinou spí u svého přítele, takže mám pokoj tak nějak pro sebe :)) Občas vyrazíme na nějakou tu party, většinou mi to vyjde tak, že musím ráno do práce, takže mám pak dost těžké dny, obzvláště po latin party, kdy tančíme do rána salsu, reggaeton apod :) Těch jihoameričanů je tu opravdu hoooodně a všichni se mezi sebou znají, taková velká rodina, fakt vtipné :)
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • léto 2014
  • 113 zobrazení
  • 1
  • 22
Od začátku července poctivě a tvrdě :) pracuji v hotelu Hilton, jediném 5* hotelu v Queenstownu :-). Po pravdě, začátek byl docela vtipný, hotel má 3 budovy, je různě pospojovaný chodbami a výtahy v různých úrovních, protože je vše v kopci...Takže třeba vycházíte z 2. patra jedné budovy a přijdete do 3. patra druhé budovy, do toho v jednom hotelu je 4. patro na úrovni přízemí, jinde zase jinak, no prostě totální guláš. Do toho máme svoje pracovní vozíky na jednom patře, sklad je na jiném, vysavače také jinde, no byla jsem zralá na podrobnou mapku, která samozřejmě neexistuje, vždyť je to přeci tak jednoduché... Teď už je to trošku lepší, jen se děsím toho, až se mě zeptá nějaký host na určité místo a bude chtít poradit cestu. Zatím vím, kde je bazén a wellness :) Do toho jsem nejdříve ztratila kartu a klíče od pokojů, pak je zase našla (po 4 dnech urputného přemýšlení, jak to jen oznámím supervisorům!!!), takže naštěstí průšvih žádný. No prostě ať žijí zmatky a já :) První týden jsme měli různá školení, které jako uklízečka rozhodně využiji :) Zahajovací den jsme strávili s HR manažerem, školení jsem měla společně s další "Room Attendant" Eunice, 2 kuchaři a 2 manažery. Po úvodním uvítání, hře s balonem (vyloženě jsem si tyhle chvíle užívala - stáli jsme v kruhu a házeli si balonem, kdo ho chytil, musel se představit, něco o sobě říct a zodpovědět otázku, kterou měl u palce na balonu) jsme měli pauzu, abychom si oddechli, s muzikou!!! :), muffinem a kafem :) Tohle se v ČR fakt nestane. Jeden den jsme také měli meeting s vedením, takže jsme se museli představovat znovu a opět v kroužku, který byl tentokrát o dost větší. Musím ale říci, že vedení vypadá vesměs sympaticky, všichni byli vtipní, i samotný generální manažer se nám originálně představil. Jinak k samotné práci... Dostala jsem přidělené apartmány. Výhodou je, že se pracuje ve 2, jelikož apartmány jsou fakt veliké. Nevýhodou je, že kuchyň bývá někdy opravdu zas.... a dá pěknou práci to uklidit. Prvních pár dní mě zaučoval fajn kluk jménem Parminder (originální jméno, dalo mi dost práci si ho zapamatovat), samozřejmě mi ho bylo líto, protože první dny pracoval téměř za 2, jelikož já než ustlala 2 velké postele, on stihl uklidit 2 koupelny, kuchyň i obývák s jídelnou!!! No ale pořád mě chválil a uklidňoval, že časem to bude lepší :) Při stlaní druhé postele jsem si vzpomněla na Homolkovi, jak babi zavřela dědu do ložnice kvůli rozházení peřin na posteli... No tak jako děda Homolkojc se teď občas cítím já :) Klasické povlaky jsou tu jen na polštáře (4 na každou postel!!!), místo povlečení na peřinu se dávají 3 "prostěradla", mezi které musím zakamuflovat peřinu, takže postel vypadá tak jako měli Škopkojc v Itálii :) Chemikálie jsou pojmenované stylem R1, R2, R3, jediný rozdíl je v barvách, takže např. zelená je na podlahu v koupelně, tmavě modrá do záchodu, světle modrá na zrcadlo a na podlahu v kuchyni, růžová na provonění pokoje, občas netuším :) Nyní už jsem po tréninku, takže parťáci se mi střídají. Včera jsem například měla směnu s klukem z Argentiny, ráno proběhl zápas s Německem, takže si dovedete představit, jaká s ním byla celý den řeč :) Na obědech už jsem potkala i pár Čechů, co tu pracují. Jinak je tu opravdu mix národností ze všech možných koutů světa, všichni se neustále usmívají...

Osobní čas se mi poněkud zkrátil, na bytě tak nějak vše funguje, občas musím zakročit v rámci úklidu, například odmrazit tunu ledu z 2 mrazáků, které myslím nikdo tak 10 let nečistil. Teď se všichni diví, že začaly zase mrazit... Občas mám nezapomenutelné zážitky, kdy např. po ránu (když musím do práce) při vkročení do obýváku vidím 2 téměř nahé cizí holky a 2 mé spolubydlící a ztratím tak řeč a kuráž na to, abych jim vynadala, že od 5 hodin kvůli kraválu, který dělali, nespím, ale jinak vše ok... Město je pořád plné lidí, jelikož je sezóna, občas je to až otravné, někdy dá dost práci sehnat pár volných míst v hospodě nebo na večeři. Pro nezadané je to tu opravdu místo na spousty zážitků během večerních akcí, stačí stát chvíli někde v koutě a hned máte nové známé :)))) Při ranní cestě do práce potkávám miliony lidí se snowboardy a lyžemi v ruce (snowboardy převažují v plné míře), což mě trošku vytáčí, ale uklidňuji se tím, že až si něco vydělám, také vyrazím :)

Jeden den off jsem měla společně se Samem, mým "spolubydlícím ob barák", tak jsme vyrazili na výlet do vesničky Glenorchy, která je také na břehu jezera Wakatipu jako Queenstown, avšak o něco blíže k Milford Sound - jednomu z nejkrásnějších míst NZ. A opět jsem se nestačila divit, jak ta příroda může být tak nádherná!!!

Jinak to teplo vám popravdě trochu závidím, i když tady není taková zima jako bývá u nás. Když svítí sluníčko a NEFOUKÁ, stačí mi jen mikča, o víkendu jsme dokonce večer seděli venku, bylo tu jak u nás někdy přes noc v letních měsících. Občas ale ráno škrabu auto a to fakt není dobré... :)
více  Zavřít popis alba 
  • červenec 2014
  • 167 zobrazení
  • 1
  • 00
Toto album jsem pojmenovala Meziprostor, jelikož jsem na NZ, čili měním plány ze dne na den a střídám více míst :) Ale to je tady prý normální... :)

Queenstown je opravdu nádherné město, maličké ale krásné. V centru spousty hospůdek, barů, klubů, obchodů. Když se vám nechce sedět vevnitř, můžete sedět venku :))) Nebo se jít projít k jezeru, pěkně po pláži.....Jen sehnat tady práci bylo ze začátku pro mě dost těžké, jelikož chodit s vytisknutými CV od hotelu k hotelu bylo pro mě dost potupné, trvalo mi pěknou chvíli, než jsem se odhodlala vstoupit do prvního hotelu. Reagování na inzeráty a posílání životopisů e-mailem a pomocí všelijakých online formulářů totiž bylo bez výsledku. A kolik jsem v ulicích a v knihovně potkala dalších "lovců" práce.... Naštěstí se mi nakonec podařilo sehnat práci "ošetřovatelky pokojů" v hotelu Hilton, kde pracuje i Martin (v kuchyni), jen s jediným háčkem - nástup 30. 6. No co se dá dělat :) Není to sice práce mých snů, ale chtějí tu na všechno praxi, takže jsem ráda, že něco prostě mám.

Volný čas jsme využila různě, vyšlápla jsem si s mým spolubydlícím Nickem Queenstown Hill, pak jsem vyrazila na Tiki Trail na Skyline Gondolu, odkud byl také úžasný výhled. Bavila jsem se pozorováním (ne)šťastlivců, jak se odhodlávají skákat bungee jumping (někomu to trvalo fakt docela dlouho :)) a vzpomínala na Luci, jak by si to určitě hned dala. Večery jsem strávila jak se patří objevováním místních hospůdek a klubů, ne nadarmo se Queenstownu říká party město :) Tady je jedno, jestli jdete na pivo v pondělí nebo v pátek, pořád spousty lidí...A všude se dá platit kartou, i klidně jedno pivo, což, jak jsem zjistila, může být někdy dost nebezpečné (vzhledem k tomu, že 1 třetinka piva tu vyjde na cca 8 - 10 NZD (cca 150 Kč)). Jeden večer jsem si opravdu užila, jelikož mě Martin vzal s sebou na Hilton party - oslavu 3. narozenin hotelu Hilton). Nejen, že bylo jídlo a pití zadarmo a my se jako správní Češi nacpávali a nalévali k prasknutí celý večer i noc, ale také jsem získala spousty nových kontaktů z hotelu :) i pár Čechů tu pracuje :)

Ze dne na den jsem se rozhodla, že bych ještě chtěla navštívit holky v Christchurchi, takže jsem se v pátek 13. 6. vypravila autem s Federicem (kamarád z Chch, svezl mě za svačinu :)) do Christchurche. U kluků na bytě byla samozřejmě zase veliká párty, tolik lidí jsem tam ještě neviděla :) Ale bylo to super, jen Ondra tu chyběl... Čas teď tedy trávím s Tanjou a Freddy (kamarádka z Kurow, kde jsme pracovali na sadech) na farmě na cibulích. Původně jsme měli i pracovat s cibulkami, ale jaksi není práce, takže si společně užíváme volna :) O víkendu se chystáme na výlet, tak uvidíme, jestli sem do meziprostoru ještě něco doplním, než mi nastane pracovní režim :)

Víkend proběhl opět v horách, jenže už tedy tentokrát nebylo takové teplo, málem nás to z toho kopce odfouklo, teda aspoň mě! :) Krátké videjko od Freddy: https://www.youtube.com/watch?v=-DmWNTKDiJk&feature=youtu.be. Pár fotek níže :)
více  Zavřít popis alba 
  • červen 2014
  • 114 zobrazení
  • 1
  • 00
Neděle 1. 6. = můj poslední večer v Christchurchi...Ach jo...V pondělí měli kiwáci svátek, tudíž žádná práce, takže v neděli večer se na bytě u Ondry konala velká jak jinak než latino párty :)

Ráno celý byt spí, všude jak po boji :) A já vyrážím poznávat zas jiná místa NZ, i když se mi v téhle chvíli teda vůbec nechce. Jízda autobusem trvala necelých 9 hodin, měli jsme po cestě spousty zastávek, u jezera Tekapo dokonce 30 minutovku na oběd. Já si dala u jezera toast a byla jsem spokojená :) Cesta utekla docela rychle, pořád bylo na co koukat :) Jen jsem si občas říkala, že z těch serpentýn bychom po té namrzlé cestě nemuseli jet tak rychle. Do Queenstownu jsme přijeli po 17 hodině, na zastávce mě vyzvedl Marťa a odvezl k nim do bytu do Franktonu (hned vedle Queenstownu), bydlí se samými Indy, takže mě čekal celkem zvláštní pocit :) Pokoj jsem měla jen pro sebe, nicméně po 2 nocích jsem se rozhodla, že bych chtěla raději bydlet v Queenstownu, což se mi i podařilo. Teď tedy bydlím na Hamilton Road v patře s dalšími 5 spolubydlícími, na pokoji jsem s mladičkou, téměř nemluvící (teprv se učí anglicky) Japonkou. Práci zatím nemám, užívám si krás okolí, město je fakt nádherné, ve dne i večer :) Prostě to tu žije :)
více  Zavřít popis alba 
  • jaro 2014
  • 118 zobrazení
  • 1
  • 00
Víkend 30. 5. - 1. 6. 2014 jsem strávila pro mě zatím na nejkrásnějším místě NZ :) Uprostřed hor, v krásné přírodě.....

V pátek jsme vyrazili nejdříve na veliký nákup :) a pak směr jihozápad od Christchurche přes Mount Somers, což byla poslední vesnička před "divočinou". Po chvíli už se asfaltka změnila ve štěrk a tak jsme jeli dalších cca 30 km, postupně jsme i ztratili signál. Na vše jsme byli upozornění dopředu - mít plnou nádrž a vědět, kudy pojedeme, protože když se ztratíme, nikam se nedovoláme :). Naštěstí Ondra trefil :) Náš cíl byl Mt. Potts Lodge - horská chata - restaurace s ubytováním, všude kolem krávy (a to i takové ty s velkými rohy, s kterými bych se asi neskamarádila) a jiná zvěř. Přivítali nás Šárka s Honzou (Ondrovo kamarádi), kteří tu pracují jako správci. Vše tu bylo jako z pohádky, luxusní ubytování, kde bylo teplo!!, v restauraci a baru vše ze dřeva, výhledy úžasné... A k večeři hamburgery, no co víc si přát :)

V sobotu jsme trochu pomohli se dřevem, já nasbírala šišky - takhle veliké jsem v životě neviděla. U nás by se prodávaly bůhví za kolik, tady se používají na zatápění... Po obědě jsme s Ondrou vyrazili po stopách Pána Prstenů, na "kopec", kde se něco natáčelo. Já neznaboh vůbec netušila, o jaký kopec se jedná :) Nicméně track byl opravdu nádherný, na těch fotkách to fakt není tak veliké Za celou cestu jsme potkali jen pár lidí a krávy a krávy a krávy, některé se se mnou chtěly kamarádit, některé ne. Podle obrovských lejn i téměř na vrcholku "kopce" jsme se opravdu divili, že tam ty krávy vylezou. Stopy dokazovaly, že ne pro každou byl sestup dolů lehký, některé musely jet smykem pěknou dálku. Večer jsme opět trochu pomohli Šárce a Honzovi v kuchyni, měli v restauraci prvních 10 hostů (oslava narozenin). Byl to docela fofr, ale prý všem chutnalo, tak jsme byli rádi. Kolem 22 hod jsme konečně měli čas pro sebe - na bůček s knedlíkem :)))) Šárka s Honzou byli skvělí, nejen jako hostitelé :-)))

V neděli jsme se šli mrknout na vodní elektrárnu, která zásobuje celý objekt elektrikou. Zajímavé :) Odpoledne jsme vyrazili zpět do civilizace. Opravdu nezapomenutelný zážitek, sem se ještě jednou musím podívat!! Díky Ondrovi :)
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2014
  • 108 zobrazení
  • 1
  • 00
Minulou středu jsme měli day off, tak jsme se s Tanjou (mojí spolupracovnicí u cibule :)) rozhodly vyrazit vykoupat se do termálních bazénů v Hanmer Springs (cca 130 km severozápadně od Christchurche). Po cestě jsme samozřejmě neustále zastavovaly, abychom se pokochaly krajinou. Na místě už jsme se tak nekochaly, jelikož začalo pršet a byla pěkná zima (i v bundě) a my zjistily, že bazény jsou pouze venku. Voda byla krásně teplá v každém bazénu, ale ty přechody mezi nimi byly pro otužilé jedince, což já rozhodně ani po měsíci na NZ nejsem. Takže jsme po 3 hodinách strávených hlavně v 1 bazénu :) usoudily, že se půjdeme projít po městě, naštěstí pršet už přestalo. Kromě hlavní třídy - jedné ulice vypadalo město jako město duchů, všude spousty baráků a nikde ani živáčka. Tak jsme raději zakotvily v jedné moc hezké kavárně :) Na parkovišti jsme pak potkaly Kubu - kluka, který s námi letěl v letadle do Sydney :)

Jinak co nového u cibule? Můj spolucestovatel Martin je už přes týden v Queenstownu, dostal tam práci v hotelu, takže si užívám volného pokoje včetně veškerého vybavení :) V práci jsem si celkem zvykla, ruce už mě nebolí, už je ze mě holt starý mazák. Jen ten jazyk z Fiji stále moc nechápu, jak si vůbec můžou rozumět, Hemta by si s nimi určitě pokecal :) Ale jedno slovo máme přeci jen společné - "jo" a znamená to samé u nich i u nás. Na večeře chodím občas k farmářům, což je super, protože Sara vaří fakt dobře :) Už dvakrát jsme vařily i my s Tanjou, abychom ukázaly něco z německé (řízek a bramborový salát) a české (bramboráky a jako dezert můj oblíbený kokosový koláč) kuchyně. Víkendy většinou trávím u kamarádů ve městě, nejen Latin party jsou super :) Většina je z jižní Ameriky, jen s tou mojí španělštinou se moc nechytám :) Počasí je tu takové, že je převážně celkem teplo (na to, že je tu podzim), ale třeba v úterý bylo ráno všechno zamrznuté a vzhledem k tomu, že pracujeme od 5 ráno téměř venku, jsem skoro zamrzla i já :) Chvíli i sněžilo, naši kolegové z toho měli druhé Vánoce, pro některé to prý bylo poprvé, co vidí sníh, my s Tanjou už tak nadšené nebyly! A ve čtvrtek bylo od rána zas takové teplo, že jsem ze sebe ani nestačila sundavat všechny vrstvy až do trička, normální léto. A pak, že u nás se rapidně střídají teploty, tady je to o dost rapidnější...:)
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2014
  • 75 zobrazení
  • 2
  • 00
Jelikož jsme dostali lepší nabídku práce (= větší výdělek), rozhodli jsme se pro přesun zpět do Christchurche. V Kurow byla sice krásná příroda, našli jsme si fajn kamarádku Fredy, ale přeci jen za celý týden jsme napracovali z důvodu špatného počasí pouze 16 hodin a v porovnání s výdaji na ubytování to byla dost špatná bilance. Po veškerých kalkulacích jsme došli k závěru, že meruňky necháme meruňkami a z oboru zahradnického se přesuneme do oboru zemědělského - práce v packhousu - balení cibule. Teda řeknu vám, je to docela hustej fofr, stíhat tu mašinu. Už rozumím babičce, když mi vždycky říká, že dělala v továrně úkolovou práci, že se sakra musela otáčet. Po prvním dni (vstávání v půl5 ráno!) jsem docela ráda, že sedím, snad se to časem naučím, se svým tempem jsem kluky ani mašinu téměř nestíhala. Ale teda svaly po těch 10 kg pytlích budu mít určitě, už mě žádné kliky na cvičení jen tak nepřekvapí :) Pracují s námi kluci z Fiji, je to docela sranda, neustále zpívají, něco pokřikují a halekají :)

Při cestě jsme si udělali výlet a podnikli track k jezeru Benmore. Pytlíka jsme ale nepotkali :)
více  Zavřít popis alba 
  • 10.5.2014
  • 72 zobrazení
  • 1
  • 00
Tak jsme se přesunuli z Christchurche za prací o necelých 300 km na jih do vesničky Kurow ve Waitaki Valley. Ve srovnání s městem je tu opravdu hodně klid, jsme tu téměř sami. Bydlíme v holiday parku v buňkách, na pokoji jsme ještě s jednou slečnou, která s námi i pracuje. Ostatní spolubydlící jsou také fajn, lovci z Blenheimu :) Takže večery s nimi u krbu příjemné, dostali ochutnat i náš Rum a prý chutná :) Dnes jsme měli první pracovní den, bylo nádherně, všude kolem nás krávy, ovce, kopce a zasněžené hory, takže fakt paráda :) Uvidíme, jak se naučím prunning meruněk, protože zatím vždy dost přemýšlím, jakou větev odstřihnout a jakou ne :) Ale sady jsou obrovské, není vidět na konec řady...
více  Zavřít popis alba 
  • jaro 2014
  • 104 zobrazení
  • 1
  • 00
27. 4. 2014 neděle - na výlet na pobřežní track jsme vyrazili o něco později, jelikož jsme v sobotu večer museli vyzkoušet atmosféru jedno z místních klubů v centru. Teda, tolik různých lidí jsme na jednom místě snad ještě nikdy neviděla, do toho reggae a jungle, no co víc si přát :-) Vendy s Nicole by si tu užily, samí fousáči, jsem ani nevěděla, jestli to mají kvůli image nebo kvůli tomu, že koupelnu viděli z rychlíku...Jen Martin byl chudák špatný celý večer z toho, že dal za pivo víc než za naftu (8 NZD/136 Kč za třetinku)...
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • 27.4.2014
  • 92 zobrazení
  • 1
  • 11
V sobotu 26. 4. 2014 jsme hned ráno vyrazili na náš první "track". No po této zkušenosti jsem usoudila, že bych asi měla začít trénovat fyzičku než vyrazíme na nějaký opravdový výšlap... Počasí se nám ale vyvedlo, po cestě jsme potkávali samé usměvavé lidi... Tento den jsem si také poprvé vyzkoušela jízdu vlevo z pozice řidiče, stěrače místo blinkrů a neustálé hledání řadící páky (máme automat) mě samozřejmě neminulo...Ale myslím, že to nejhorší mám za sebou :-) Už bych si troufla i na autobus :-)
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • 26.4.2014
  • 66 zobrazení
  • 1
  • 22
Náš první woofing - za jídlo a ubytování pomáháme každý den pár hodin s tím, co je potřeba. Takže veškeré domácí práce, hrabání listí, plení apod. Naše rodinka jsou moc fajn lidi - Holanďani, už celkem i rozumíme, co nám vždycky se vší energií vypráví. :-) Jen je všude pořád hrozně věcí, to se mi pak těžko něco uklízí... Christchurch je druhé největší město NZ, takže jsem veškeré řízení zatím přenechala Martinovi. Na Oldovi by sice nějaký další škrábanec znát nebyl, ale raději jsem převzala roli hlavního navigátora. Centrum města není moc pěkné, všude se staví nebo bourá, jen botanická zahrada to trošku zachraňuje...
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • duben 2014
  • 79 zobrazení
  • 1
  • 44
Takto vypadala naše 2-denní cesta na Nový Zéland, se zastávkami v Dubaji a v Sydney. Čas v Dubaji jsme strávili s Kubou, který letěl do Aucklandu, v Sydney zas s Martinem a Míšou, kteří s námi pokračovali až do Christchurche. Až na pár výjimek cesta tedy ušla. :)
více  Zavřít popis alba 
  • 18.4.2014
  • 138 zobrazení
  • 1
  • 00

Nebyla nalezena žádná alba.

Aktivní od

20. dubna 2014

Pohlaví

neuvedeno

Datum narození

neuvedeno

Webová adresa

neuvedeno
reklama